Bludná duše
Po cestě lesem jdu s odevzdáním. Nechám se naplňovat klidem a absencí myšlenek. Je krásný slunečný den a nemám žádná přání. Nechám se unášet bezčasovostí a moje duše se raduje.
Náhle k mé radosti se přede mnou objevují dva malí trpaslíci, donutí mě zastavit a ohlédnout se zpět. Už jednou jsem na tomto místě stál, když se ke mně před několika dny blížil dav přírodních bytostí nejrůznějších druhů (viz článek Lesní shromáždění). I tehdy mezi nimi byla třímetrová bytost lidské podoby s jeleními rysy ve tváři a velkým parožím na hlavě. Tenkrát se ztratila v davu, ovšem dnes přišla znovu a beze slov se na mě upřeně dívá s naivním výrazem ve tváři. Nemohu pochopit, proč nemluví, jen přihlouple kouká, a zároveň po mně něco chce. Všechny mně dosud známé duše zvířat se chovaly jako lidé a mluvily jako lidé, jsouce vyzbrojeny moudrostí.
Po předchozích zkušenostech jsem nepropadl beznaději a pomodlil jsem se za paroháče ke Kristu a Jeho pomocníkům, aby mu pomohli. Čekám a čekám, a k mému údivu se nestalo nic. Nikdo se ani nehnul. Po chvíli duševní prázdnoty jsem se přistihl naplněn myšlenkou.
Na tomto místě se nabízí vsuvka: člověk je vlastně širokopásmový přijímač, volíme si frekvence, sbíráme informace a dáváme jim podobu myšlenek, které vzbuzují iluzi, že jsou naše. Skutečnost je ovšem taková, že drtivá většina informací není naším produktem, tedy ani z nich vzniklé myšlenky. Mylně se považujeme za tvůrce nápadů. Lidé pouze vybírají kanál, ze kterého informace budou sbírat, třídit a vyhodnocovat. Je v naší moci a zodpovědnosti volit lepší frekvence, než obvykle a snadno užíváme.
Myšlenka, která ke mně přišla, mě zahřála nadějí. Uvědomil jsem si, že paroháč je duše jelena, nikoli jelen. Duše zvířat snadno zapadnou do světa bytostí přírody, protože jsou stejné podstaty. Navzájem se s ostatními bytostmi vidí, komunikují. Problém je v tom, že tady nemají co dělat, nemají tu být bez fyzického těla. Je to nepřirozené. Odtušil jsem, že za mnou přišel nebo byl poslán pro pomoc. Trošku nejistě jsem souhlasil, že mu zkusím pomoci jako zemřelým lidem, ale nejsem si vůbec jistý, jak to dopadne, protože nevím, zda duše zvířat odcházejí do stejného Světla jako duše lidí. Ale neznám jinou cestu ze tmy než do Světla, tak to zkusíme tamtudy.
V posmrtném mezistavu, mezi pozemskou realitou a Světlem, je tma. Duše často ztrácí vědomí, zbloudí ve hmotě, jsou zmatené, mají strach, protože nemohou nalézt cestu ke Světlu.
Pomalu a s pochopením jsem se chopil zvířecího přítele, objal jsem ho kolem krku, jak to dělávám s dušemi lidí, a pomalu jsme začali v modlitbě stoupat vzhůru k prahu říše Světla. Na předělu již čekali Kristovi pomocníci a s úsměvem natahovali ruce ku pomoci nově příchozímu. Ten, jakmile se přehoupl do Světla, okamžitě se proměnil v normálního jelena v nejlepším věku, kondici a s mladým parožím. Popošel od okraje, zastavil se, otočil hlavu zpět a za účasti Světlých mi řekl: „Děkuji ti.“ A zmizel ve Světle.
Byl jsem naplněn zážitkem po okraj svojí duše a Kristovi služebníci mi povídají: „Ten jelen byl člověkem zastřelen. Všechna zvířata, jsouce zabita rukou člověka, musí náhle a násilně opustit svoje tělo. Taková pro ně nepřirozená smrt jejich duši ubližuje a zabraňuje jim v obvyklém návratu po smrti domů. Duše zvířat pak musí dlouho, často i staletí, bloudit v pozemskosti bez fyzického těla, jsouc zmatená a vystrašená, pohlcená emocemi jako je strach. Zodpovědnost ovšem nese člověk, protože absolutním neprávem bere život jak zvířatům, tak i sobě. Všechnu vinu na smrti zvířat musí člověk odžít, protože napravit ji nelze. Žádnou vraždu nelze napravit. Ani vraždu spáchanou na zvířatech.“
Život je Boží vůle.