Kristův impuls

Letos zdá se být načase podívat se na Velikonoce z hlediska Kristova odkazu, Kristova učení, jak ho uplatňujeme v našich křesťanských životech.

Celá staletí se nejrůznější lidé prohlašují za křesťany, přesvědčují sebe i jiné o své víře v Krista, nechávají se polévat vodou, podstupují dobrovolná odříkání a utrpení a udržují si duši v naději, že jednou budou sedět vedle Krista v nebi a užívat si zaslouženého odpočinku.

Letmý pohled na naši společnost, společenství moderních vyspělých lidských bytostí, ovšem nenabízí obraz mírumilovné bohabojné rodiny lidských duchů. Zdá se dokonce, že zde vládnou podivné mocenské snahy, touhy a pudy, a to navzdory všude zdůrazňované svobodě a demokracii.

Už v 15. století nám přinesl Petr Chelčický poměrně jasný Kristův impuls. Duch Kristův, Světlo, nás vybízí k životu beze strachu ze světské a církevní moci. A co více? Tyto moci jsou našimi úhlavními nepřáteli, kteří zabíjejí naše svobodné duchy, znemožňují nám žít jako bytosti stvořené Bohem, a to nejhorší je, že jejich vlivu se podvolujeme dobrovolně a ve svojí duchovní slepotě si neuvědomujeme vlastní smrt. Místo toho, abychom se výhradně vnitřně osvobodili od těchto světských a církevních pout v duchu Chelčického pacifismu a lásky, staletí sebou necháváme vláčet a orat. Nepochopili jsme, že svoboda je v tom, že nepotřebujeme, dokonce že nesmíme potřebovat, nikoli že můžeme dělat a mít cokoli chceme a co si myslíme, že potřebujeme.

Pokračovatel Chelčického Jan Amos Komenský nám o dvě století později opět radí, jak máme žít, vycházeje z předpokladu: máme-li všichni jednoho společného Stvořitele, musí pro nás všechny existovat jedna správná společná cesta. Učitel národů jde ve svém působení mnohem více do hloubky než Chelčický, protože vidí, že to s námi není jednoduché a že Chelčickému nerozumíme; že nejsme schopni v 17. století postavit se na nohy a žít jako národ Kristův. Proto nám umožňuje, jelikož stále ještě musíme vzhlížet k světským autoritám, vybrat si ze svého středu ty nejzbožnější a nejctnostnější reprezentanty národa. Ze svého středu, ty nejlepší. To není otázka volby. Jako kdyby každá společnost ze sebe vyvrhla svoji kvintesenci, svůj produkt dokonalosti, který rozhodně nikdy nemůže být produktem hlasování většiny jednoduše proto, že je nejlepší.

Moc v národě Komenský striktně rozděluje na tři na sobě nezávislé a vedle sebe na stejné úrovni stojící subjekty, aby nikdo neměl svrchovanou moc nade vším a nade všemi. Tak vedle sebe stojí moc politická, která zajišťuje jen mír uvnitř a vně národa a dohlíží na dodržování zákonů sloužících míru, dostatku a bezpečí, protože zákony na tomto našem stupni vývoje potřebujeme, jelikož se nejsme schopni sami dosud řídit zákony Kristovými. Vedle politické moci stojí moc církevní, jež dohlíží pouze na to, aby se každému dostalo správného duchovního vzdělání a aby každý člověk věděl, kdo je, odkud přichází a kam jde; není ovšem žádnou autoritou mezi člověkem a Bohem. Třetí mocí je ta, která se stará, aby v národě bylo zajištěno dokonalé vzdělání napříč všemi oblastmi života. Všechny tři vládnoucí síly jsou v souladu a spojeny jediným vládcem. Tím je Kristus. Kristus je tak základem a principem každé společnosti, jejího fungování a života a zároveň garantem, že vše, co se děje, je v souladu s Bohem.

Komenský stejně jako Chelčický považoval za nejlepší společenské zřízení monarchii Kristovu. Jediným vládcem je Kristus a vše je podřízeno jeho zákonům, které všichni známe, nosíme je v sobě, avšak nechceme a neumíme se jimi dnes ještě řídit.

V takové monarchii je dokonalost a ta se projevuje potom současně i v dokonalé demokracii, tedy vládě lidu. Lid nikdy neodevzdává moc ve volbě většiny do rukou někoho jiného, protože demokracie není volba lidu ale vláda lidu. Lidu zůstává veškerá moc a ten slouží výhradně Kristu a společnému blahu. Jak prosté. Nezbytná je samozřejmě určitá duchovní úroveň.

Velikým obdivovatelem Chelčického duchovního odkazu byl Lev Nikolajevič Tolstoj, který se jím nechal prostoupit a ovlivnit natolik, že sepsal i úžasné knihy Království Boží ve vás a Zákon násilí a zákon lásky.

www.duchovni-zivot.cz/products/a15-kralovstvi-bozi-ve-vas/

www.duchovni-zivot.cz/products/a16-zakon-nasili-a-zakon-lasky/

Tolstoj dokázal dovést Kristův impuls k dokonalosti v naší současnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Pokud náš život řídí Kristus, pokud dovolujeme Jeho vzkříšení v nás, náš život se naplňuje čistým Světlem Lásky, nenásilí, svobody. Takový život je dokonalý sám o sobě, nepotřebuje a nemůže potřebovat žádnou jinou autoritu, ani světskou ani církevní ani duchovní, protože Kristus sám je autoritou nejvyšší, řídí každý náš čin, myšlenku a emoci.

Takový život již nepotřebuje zákony, pravidla, vládce, protože vše máme v sobě. S tímto Světlem a Láskou Krista jsme zbaveni veškerého strachu a násilí. Absence násilí se týká všeho a všech; není možné žít na úkor ostatních včetně zvířat. „Nezabiješ“ je imperativ nenásilí nevztahující se pouze na člověka, ale ani pouze na fyzická těla. Proto nelze nebýt přinejmenším vegetariánem.

Zcela mizí vnímání našeho „já“ a je nahrazováno přirozeným „my“ a často ani to nestačí. Zcela se již vytrácí národní cítění, člověk nepatří ani národu, ani sobě; jen Kristu, Bohu. Nemůžeme už jinak než žít v souladu s Kristem, ať se to jiným lidem líbí nebo ne. Není možné se přizpůsobovat nedokonalým světským zákonům, povinnostem a pravidlům, protože už neodpovídají naší duchovní přirozenosti. To není otázka volby, rozhodnutí či momentální pohnutky. Jde o stupeň vývoje ducha, kdy už některé věci prostě nemůžeme dělat, byť by byl „trest“ jakýkoli. Tato „neochota“ či „neschopnost“ přizpůsobit se může být nesprávně vnímána jako sebeobětování, zbytečné vystavování se utrpení, protože světská moc bude vždy toužit po eliminaci takové neposlušnosti.

Tolstoj přirozeně vůbec nevyzývá k násilí, naopak, říká ignorujme je, ukažme, že je nepotřebujeme, protože tak to je. Jak vyzývá i Komenský, každý musíme začít s nápravou u sebe, neohlížet se, zda jsme sami, zda jde někdo s námi. Postupně lze tak vytvořit novou společnost lidí založenou na zcela jiných základech, než jsme dosud zvyklí. Žijme, jak žít máme, jak od nás chce náš Stvořitel. Vše ostatní je nepodstatné. Samozřejmě takový život vyžaduje obrovskou duchovní sílu a Kristus je nám nejlepším učitelem a vzorem.