Posmrtná společnost

21.08.2020 17:08

 

 

 

Dnes se na mě obrací paní Iva, že jí není dobře. Už několik dní trpí nevysvětlitelnými bolestmi hlavy a vůbec se necítí ve své kůži. Hlava ji bolí jako střep, a dokonce vyjadřuje i pochybnosti, zda její duše není hostitelem přivtělené bytosti.

Duchovním zrakem a zkoumáním zjišťuji, že příčinou jejích potíží není přivtělená temná entita; na její duši vězí ovšem doslova přisátá duše jiné, již téměř tři roky zemřelé ženy. Od Krista mám dovoleno a za úkol duši mrtvé ženy odvést k Němu do Světla.

Jak to u přivtělených duší bývá zvykem, vybírají si člověka ve hmotném těle vždy s podobnými nebo stejnými emocemi a slabostmi. Například zemřelí lidé, závislí na alkoholu, nikotinu či jiných drogách, si často vyhledají podobně závislostí duchovně oslabené jedince a svým přisátím, přivtělením k duši žijícího závislého, ho svojí vlastní závislostí nutí k ještě větší spotřebě cigaret, alkoholu apod., a navíc v něm prohlubují a zesilují touhu po těchto látkách. Člověk tak bojuje nejen se sebou samým, ale také se závislostí na něm přisátých duší zemřelých. Těch mohou být na jednom duchovně oslabeném člověku až desítky a ovlivňují hostitele, vedle svých závislostí, i jinými duchovními slabostmi, a často usilují o projev skrze hmotné tělo posedlého. Tak mohou vznikat projevy schizofrenie, člověk se doslova necítí ve své kůži a těžko nabývá duševní rovnováhy.

Duše zemřelé ženy na mě působí zcela tmavým dojmem; má úplně tmavou skoro černou barvu, oběma rukama, a hlavou jakoby zakousnutou do hlavy Ivy, se křečovitě drží její duše. Přibližuji se, ale mám dojem, že mě vůbec není schopna vnímat. S modlitbou ke Kristu vstupuji do její bezprostřední blízkosti, ale nedotýkám se jí zatím. Prosím Krista o Světlo, jako při duchovním léčení, pro duši zemřelé. V Jeho proudění shůry se pomaloučku, ač nerada a s veškerou nadlidskou umíněností přecházející v hněv, musí pustit duše Ivy a s hlubokým oddechováním a vražedným pohledem si mě měří. Téměř okamžitě se po mně ohání rukama v touze mě zničit.

Nereaguji ani obranou, ani pohybem, ani protiútokem. Zůstávám naprosto klidný a ke druhému výpadu již nedojde. Představuji se rozlícené ženě, že jí přicházím pomoci a doprovodit ji do Světla. Až nyní si ji mohu pořádně prohlédnout. Odhaduji jí věk šedesát pět let. Vypadá zanedbaně, špinavě, jako bezdomovec. Dlouhé šedivé řídké vlasy se spojují v mastné provazy a plují nekontrolovaně vzduchem podle trhavých pohybů její hlavou. Na sobě nese špinavou košili a dlouhou rozcáranou sukni, z pod níž vykukují kostnaté vyzáblé nohy. Stojí lehce předkloněna, jakoby připravena k dalšímu útoku, a kouká nedůvěřivě na mě.

Znovu se jí v klidu představuji. Cítím z ní veliké emoční hnutí, hněv, zranění, vztek, pomstu.

„Přicházím Vám pomoci najít cestu ke Světlu, ke Kristu.”

Stále hluboce oddechuje a nespouští ze mě oči. Vyzařuje z ní nekompromisní hrůza. Dívám se do těch očí a chce se mi lítostí plakat. Vidím zranění její duše a zůstávám v modlitbě ke Kristu.

„Já nikam nejdu, nikam nepůjdu, nechci nikam jít. Běž pryč,” utrhuje se na mě duše ženy, „mně se tady líbí.”

„Mám Vás odvést ke Kristu.”

Žena se zamýšlí nad tím, co právě slyší. Zdá se, že to Jméno si pamatuje. Pomalu začínám vnímat změnu. Uklidňuje se a opouští bojovný postoj.

„Když jste byla naživu, v těle, někoho jste přece milovala,” snažím se v ní probudit lásku, protože vnímám, že si je vědoma nejen svého současného stavu po smrti těla, také své aktuální vizáže, ale i lásky, kterou ještě ve hmotnosti zažívala.

„On mě podváděl, podváděl mě dlouhé roky. Já jsem ho milovala, dala jsem mu všechno a on mě podváděl pořád dokola, stále a nikdy nepřestal. Nenávidím ho. Nikdy mu to neodpustím. Jak mi to vůbec mohl udělat? To přece není možné,” vysvětluje mi duše zemřelé ženy svůj úděl.

„Otevřete se Světlu, Lásce od Krista, milujte Ho a půjdeme k Němu, pryč z tohoto místa. Umíte milovat, jste krásná žena.”

Žena mlčí, dívá se, jakoby si něco uvědomovala. Dlouho tu stojíme tiše proti sobě. Skoro bych mohl říct věčnost, avšak vidím, že na sobě pracuje, proto ji neruším.

A Milost a Světlo, Láska, do ní stále proudí, a jak se pozvolna otevírá své lásce a přestává jí bránit zářit, spojí se pojednou obě v jedno Světlo. V Jeho záři se ušmudlaná agresivní stařena před mýma očima mění v krásnou mladou ženu oděnou do dlouhých bílých šatů.

Sama nemůže uvěřit té proměně sebe samotné. Velmi jemně si začíná uvědomovat, že skutečně žije, že nic neztratila, že dále může žít svoji lásku. Tu lásku, o které si ještě před chvílí myslela, že jí zničil nějaký muž tím, že ji podváděl. Teď tu stojí znovuzrozená a šťastná. Vyzařuje z ní nejen láska, vděčnost, radost, ale i úleva a poznání pochybení.

Až nyní se dobrovolně sama rozhoduje opustit toto hrozné místo a dává mi svolení doprovodit ji ke Kristu. Ve stejném okamžiku se vedle nás objevuje krátké nevysoké bílé točité schodiště. Mladá žena začíná sama s úsměvem stoupat schůdek po schůdku vzhůru. Za pár sekund je nahoře. Otevírají se dvoukřídlé dveře ze Světla, které dosud nebyly vidět, a v nich Kristus s otevřenou náručí sám vítá tak dlouho ztracenou duši. Ještě než vystoupá na poslední schod, mladá žena se ke mně dolů s pohledem vděčnosti otočí.

„Děkuji ti,” a mizí ve věčném Světle Lásky.