Svátek Zrození (a) Lásky

20.12.2013 18:29

 

    Dlouho jsem přemýšlel, zda se vůbec pustit do psaní článku o Vánocích, protože ty jsou neodmyslitelně spjaty s Ježíšem, Synem Božím, a já se přes můj věk ani zdaleka necítím uschopněn a ani oprávněn o Něm cokoli psát či tvrdit. Čím více se blížím k vlastní smrti, tím méně slov si dovoluji nalézat.

    Když jsem byl pětileté dítko, Vánoce byly nejkrásnějším dnem v roce. Ne snad proto, že na Zemi vstoupil Syn Boží, ale proto, že jsem našel hodně dárků pod stromečkem od Ježíška. Sice jsem netušil, jak stihne všem lidem dát tolik dárků v jediný den a ani jsem o tom raději neuvažoval, abych se snad v roce příštím nestal tím, komu by dárky pro nedostatek času Božího vyslance nebyly naděleny.

    O pět let později jsem již věděl, že žádný Ježíšek neexistuje. O toto moje nové poznání se postarali spolužáci a materialistická rodičovská výchova. Vánoce tak odteď byly svátkem dárků, dobrého jídla, televize a dočasného osvobození od školních povinností. Přesto patřily stále k mým nejkrásnějším dnům v roce. Nechápal jsem věřící, a že jich bylo hodně, proč stále věří těm pohádkám o Ježíšovi, proč jsou kostely plné křížů s visícím Ježíšem, ke kterým pravidelně i nepravidelně poklekají v modlitbě nejrůznější divní lidé.

    Za dalších pět let jsem musel projít na své životní cestě hlubokou duševní propastí. Dotek dna netrval dlouho, ale zážitek byl mocný. Prožil jsem bezvýchodnou situaci duševní samoty, opuštění, beznaděje, usedavého pláče jako vyústění dlouhého těžkého období. Celý stav netrval déle než čtyřicet minut. Pak se náhle rozjasnilo, Světlo doslova zalilo moji duši. Od tohoto okamžiku jsem věděl, že nejsem zdaleka jen tělo, ani moje myšlenky ani emoce.  Hlubokou vnitřní zkušeností jsem zjistil, že moje skutečné já přesahuje všechna tato moje malá já a naplňuje mě dosud nepoznanou duševní silou. Nevěděl jsem, o co jde. Že by Bůh? Cítil jsem, že ač jsem přišel o všechno, získal jsem mnohem více. Dostal jsem sílu smířit se s tím, co je, a nebojovat. Byl to skutečně dar, nikoli výsledek mojí vůle a přání.  Skutečnost a školní povinnosti mě sice trápily, ale vždy jsem se dokázal vrátit do svého světa a vážně jsem začal uvažovat a později dokonce být přesvědčen, že Bůh jest. A jelikož byl tento stav velmi příjemný, i když v podstatě vykoupený smrtí, vzdáním se mých malých já, snažil jsem se ho udržovat. A docela se mi to dařilo celé tři dlouhé roky. Občas jsem navštívil i kostely a jejich zdi kolem mě mi nevadily. Neměl jsem v podstatě žádné světské zájmy kromě školy, hry na hudební nástroje a úklidu svého pokoje v domě rodičů. Kamarádi hráli fotbal, chodili za děvčaty, na diskotéky.  Diskotéky mně odjakživa připadaly velmi stupidní, nikdy jsem je nenavštěvoval, holky se mi sice líbily, ale byl jsem pro ně divný a nežádaný, kolektivním hrám jsem se vyhýbal, nebavily mě.  Dával jsem přednost trávení volného času o samotě a v přírodě a lidí jsem se úmyslně stranil. Vedl jsem nekončící dialogy sám se sebou a byl jsem neuvěřitelně spokojen sám a v sobě.

    Nemilá změna nastala po maturitě. Tehdy jsem musel opustit svůj svět a vyrazit do života „reálného“.  Nutnost pracovat, sex a alkohol mě drtivě přibily k životu, kterému jsem se tak úspěšně léta vyhýbal. A nyní jsem prožíval další duchovní krizi. Byl jsem si vědom trýznivého dopadu a úpadku, protože zkušenost nikdo nikomu nikdy nevezme.  Prožíval jsem neskutečné utrpení ze ztráty svého světa Světla, na který nelze zapomenout. Zmocnily se mě výčitky svědomí a duchovní smrt. V tomto okamžiku jsem se zcela vědomě a přirozeně obrátil k Bohu a ke Kristu s prosbou o pomoc. To bylo jediné, co jsem mohl ještě udělat. Nic víc, ani pomyslet na způsob pomoci.

    Ve snaze o pochopení smyslu života jsem začal číst knihy, které ke mně přicházely a postupně mi odkrývaly, co jsem v ten který životní okamžik potřeboval znát. Až díky četbě začalo moje rozumové či myšlenkové a tedy vědomé zpracovávání vlastního života.  Začal jsem sebe uvědoměle pracovat na sobě, protože jsem zjistil, že není jiná cesta. Krok za krokem sebe uvědomělé analýzy vlastních myšlenek, emocí a činů mě přivedlo k několika dalším mimosmyslovým prožitkům. Tyto zkušenosti a knihy mě ujistily nejen v tom, že Bůh jest, že je jedinou cestou a životem člověka, ale také v tom, že na Něho nesmím nikdy zapomenout. A tak díky vnitřnímu prožívání, vlastním zkušenostem, četbě a Bohu jsem se objevil sám sobě jako křesťan.

    V následujících létech a desetiletích svého života jsem došel k poznání, že na Zemi nejsem zdaleka poprvé. V mnoha ročnících a školách životů na Zemi jsem se naučil potřebným věcem, zejména postupnému poznávání sebe samého a přiblížení se schopnosti odpovědět na základní otázku bytí „kdo jsem?“.  Získal jsem řadu zkušeností, mnohdy velmi nepříjemných, které často jako jediné člověka posouvají ve vývoji vpřed. Samozřejmě jsem dělal a dělám spoustu chyb, které jsem musel a musím odčiňovat a napravovat.  Vědění o opakovaném vtělování lidských duší mně dalo odpověď na otázku, proč jsme jako lidé různí, proč nejsme stejní. Jelikož jsme nebyli stvořeni všichni ve stejný okamžik a posláni do stejného místa, máme každý jiné potřeby, jiné zkušenosti a jako Bohem a k obrazu Božímu stvoření lidští duchové i jiné stáří.

    Krista chápu jako nedílnou část trojjediného Boha, jednoho Boha, jediného Stvořitele a jediné Pravdy. Boha jako Otce Stvořitele, Syna Božího Krista jako Boží Lásku a Ducha Svatého jako Boží Vůli. Každé Vánoce jsou pro mě tak připomínkou mojí vlastní nedokonalosti. Nedokonalosti člověka, člověka stvořeného k obrazu Božímu, který neví, kdo je, neumí se ovládat, hřeší a navíc je z vlastních chyb těžce poučitelný. Často jsem si kladl otázku, jak by se v takové či onaké situaci choval Ježíš? Když jsem si otázku nepoložil, obvykle jsem svých činů litoval, protože jsem věděl, že jsem mohl jednat lépe.

    Jak předlouhé roky mého současného života plynuly, ještě mnohokrát jsem se ocitnul na dně. K těmto stavům přispěla setkání se smrtí blízkých osob, zdravotní a existenční problémy a vlastní selhání. Mnohokrát jsem na Boha zapomněl, mnohokrát jsem ho zapřel a vždy jsem z toho „umřel“. Nemohl jsem se unést. Místo abych se vždy obracel ke Kristu, jednal jsem často svévolně a i nyní, když jsou mé dny života na Zemi téměř sečteny, se necítím připraven na smrt. Nevím, co odpovím na otázku, až naposled vydechnu, proč jsem žil, co jsem tady vykonal za dobro pro člověka, kolika lidem jsem pomohl, zda jsem byl milujícím synem, manželem, otcem, dědečkem a spoluobčanem. Bojím se a prosím stále Krista, kterého od mládí vnímám a vidím jako Světlo, které se mi vždy zjevilo v pravý okamžik, o pomoc. Vím, že chyby, kterých jsem se dopustil třeba tím, že jsem se nedokázal ovládat, že jsem mnoha lidem ublížil, nevymažu ze své mysli a lituji jich. Přesto si troufám prosit o pomoc, zoufale tlouct, ne snad proto, že mám právo, nýbrž proto, že už vím, že mohu.

    Přese všechny mé hříchy a poklesky je mi umožněno vidět a prožívat svým vnitřním zrakem Světlo, které mě naplňuje přesvědčením, že není jiného smyslu života, než poznání, že jediným smyslem našeho života je život pro druhé, naše bližní a potřebné, ve službě Bohu. To ovšem nelze jinak než s Kristem a v Kristu. Vánoce tak už nyní konečně slavím každý den. 

 

Zveřejněno v časopise Ve hvězdách&Lidový léčitel v prosinci 2013

Kontakt

Pavel Šebek +420 777 647 619 psebek@centrum.cz