Tlučte a bude vám otevřeno
Dlouho bloudí lidská duše po světě. Bloudí, protože už zakusila vše, co jí může život ve hmotě nabídnout. Její vývoj došel do stavu, kdy si přestává hrát s hračkami na pískovišti života. Přestávají ji bavit. Smrtící nudu a opojná lákadla také úspěšně překonala a nyní se chce možná ptát po vyšším cíli svého života. Snad i snaha pochopit smysl a princip lidského utrpení ji přivedla k zastavení v horizontálním nekonečném bezútěšném pohybu. A tak jsouc opuštěna, stojí v existenci hmoty, vyčerpaná, ztýraná nesmyslným lpěním na pomíjivosti, a ptá se, proč jít dál. Má za sebou dlouhou, předlouhou cestu; zdaleka ne všichni lidé ušli takovou dálku. Už nechce dál, mohla by pokračovat, ale nechce se jí. Sílu by ještě nějakou našla pro pokračovaní v nesmyslnosti, ale už nechce plýtvat drahocenným časem, který se najednou před jejíma očima stále více zkracuje a ubývá rychlostí světla; už téměř žádný nemá.
V jejím zastavení se zastavuje i sám čas. Jako by chtěl chvíli počkat, jak se sama rozhodne. Dušička chvíli váhá, přemýšlí. Už ví, že pokračování ve stejné cestě jí neskýtá žádnou duchovní potravu. Je rozhodnuta, že není cesty dále. Kolem dokola je vše stejné, tudy cesta nevede. Takto zkušenostmi ve hmotě vybavená duše opouští své lpění na pomíjivosti a v tomto okamžiku vědomí absence času nalézá svoji novou cestu. Nová cesta je kolmá na stávající, vytváří s dosavadní cestou pomyslný kříž a určuje nový směr vzhůru v opuštění všeho starého.
A duše zažívá znovuzrození, radost a vděčnost z nalezení řešení bezvýchodné situace života. Ale každá cesta, a zejména ta vzhůru, s sebou přináší i těžkosti. Na jedné straně se vše zdá být tak světlé, jasné, snadné, na druhé ovšem všechno není světlo a radost. Čím výše ve Světle duše postupuje, tím se cítí silnější, šťastnější a světlejší. Se sílícím světlem duše také sílí i okolní tma a překážky. Velká tma a velké překážky kladou velké nároky na velké světlo duše. Čím více se duši dostává pomoci ze Světla, tím více se od ní očekává práce pro Světlo a také být jako Světlo. Už nemůže jednat a reagovat stejně jako v horizontálním hmotném světě. Světlo snáší Světlo. Jakmile se duše vzdálí ve svém projevu svojí světelné podstatě, tedy jakmile dobrovolně Světlo opouští, okamžitě padá. A padá hluboko, úměrně výšce, kterou jí bylo umožněno dosud vzhůru urazit. A protože Světlo opustila dobrovolně, nese plnou zodpovědnost a musí se sama hodně snažit, než opět stane na místě, odkud spadla. Někdy jsou pády tak hluboké, že návrat může trvat i několik pozemských životů.
Duše se snaží ze všech sil nedělat chyby, neopouštět cestu Světla, nehřešit. Modlí se k Bohu, ke Kristu, prosí o pomoc, hledá a tluče na dveře, činí pokání pokaždé, když se jí nepodaří udržet vědomí ve Světle. Často se jí zmocňuje oprávněný pocit, že její prosby o pomoc a tlukot na dveře nikdo neslyší. Jenže prosby a bušení do dveří slyšet jsou. Dokonce se duši pomoci ze Světla dostává a dveře nezůstávají zavřeny. Přesto duše stále křičí a dožaduje se pomoci. Nevidí snad, že pomoc a Milost dostává?
Dušička dospěla do stavu, kdy se naučila prosit, hledat a tlouci na dveře. Ale to nestačí. Pomoci se jí z Milosti dostalo, jenže ona ji ještě neumí přijmout. Jedna věc je pomoc dostat a druhá, zcela odlišná, je pomoc přijmout a využít ji k dalšímu duchovnímu postupu. Duše dostala informace, rady, Světlo shůry, dveře jí byly otevřeny. Vejít a jít dále musí ovšem sama. To se musí nyní naučit; použít informace, stát se sama ještě více zářícím světlem, nečekat, že vše za ni někdo udělá, že se stane další zázrak. Musí se naučit jít sama Světlu vstříc, naproti, sama udělat to, o co prosí, vložit vlastní kapitál, použít, byť nedokonale, svoje duchovní síly, aby mohly být v dalším kroku jejího vývoje posíleny a opraveny Světlem od Boha.