Tvořivá Milost

13.02.2020 18:12

 

Sněhové vločky se hustě snášejí k zemi v prudkém větru. Zakrátko lesem zavládne bílo. Dole pod stromy ovšem nefouká, jen jejich koruny se ohýbají a naklánějí pod nápory vichřice. Stopy, které zanechávám v čerstvě napadeném sněhu, vedou známou pěšinou k bráně do podzemí. I dnes mě světlí Kristovi služebníci zvou, tentokrát jen za Matkou Zemí. Už z dálky vidím zářit Plejáďany i vládkyni Země jasným oslňujícím Světlem. To mě vždy naplní optimizmem a radostí, kterou i oni všichni projevují.

Po rychlém uvítání mířím sám s Matkou Zemí hlouběji do podzemí až do středu planety, odkud se necháváme transportovat zvláštním úzkým koridorem pod Antarktidu. Zde mi žena ukazuje místa, kde se ukládala lidská negativní energie ve formě temných hutných struktur, jež jsme několikrát očišťovali, aby se zde nehromadily a nebránily Světlu z Milosti. Tyto temné nezpracované nánosy z lidských špatných emocí a činů se očištěním tohoto místa pod Antarktidou daly do pohybu zpět ke svým stvořitelům a původcům, a zasahují svým zvratným působením celou planetu. Milostí ze Světla, jeho přítomností v planetě, se temnota už neukládá a míří rovnou zpět ke svému zdroji. Vyrovnání se proto děje v dnešní době velmi rychle.

Poté vystupujeme na povrch kontinentu na jižním pólu. Vládne zde příjemné bílé světlo, bezvětří  a sníh, a já vůbec netuším, co bude následovat. Ticho a opuštěnost vytváří zvláštní atmosféru konce našeho světa. Nezvykle na moji duši ťuká divný pocit zodpovědnosti a vážnosti této chvíle. Je mi dopřáno si ji vychutnat, nikam se nepospíchá. Toto místo má neuvěřitelnou energii, jako by bylo hranicí mezi dvěma světy. K udržení rovnováhy, hranice, mezi nimi slouží napětí, které je nutné duchovním vědomím a koncentrací vnímat a udržet, jinak mám dojem, že budu vysán ze Země pryč v bezvědomí.

Po dlouhé chvíli, která přesně stačila, abych se duchovně přizpůsobil tomuto místu, mě žena klidně a láskyplně vyzývá k pohybu ve směru prodloužené zemské osy od pólu pryč ze Země. Nad sebou nic nevidím. Jakmile se ale můj duch odpoutá od povrchu Antarktidy, objevuje se před mým zrakem obří široký a předlouhý tunel, na jehož konec nedohlédnu. Je celý tmavě šedý, jeho obě stěny, pravou i levou, tvoří „betonové”, zkamenělé struktury, ve kterých poznávám leccos z minulosti lidstva. Moc nerozumím, co vlastně vidím, ale mému žaludku v těle v lese na sněhu se to nelíbí a začínám se také  dusit. Nemohu dobře dýchat, ale po chvíli si zvykám a soustředěním se udržuji v bdělosti. Matka Země evidentně potřebovala, abych na sobě zažil energie tohoto tunelu a sám si nejdříve udělal názor, a teprve nyní se ujímá slova s vysvětlením:

„Pohybujeme se tímto předlouhým tunelem, ve kterém se ukládají už mrtvé, nepotřebné a odžité duchovní zkušenosti člověka. Nikoli všech lidí na Zemi, ale jen minimálního množství lidí, nezbytného k dalšímu duchovnímu stupni vývoje všech lidských duchů na Zemi. Na začátku tunelu vidíš nejbližší minulost. Jak postupujeme do jeho hloubi dále, vracíme se do minulosti Země a minulosti duchovního vývoje člověka. Když se díváš na tyto neživé výjevy, vnímáš teď ihned jejich význam. Rozumíš nyní, že vidíš lpění na kultu osobnosti, lpění na moci, lpění na majetku, a podobně. Vše v tunelu je vlastně už nepotřebným odpadem Země, který je planetou vyloučen, protože ho už nesmí pro svůj další vývoj potřebovat.”

„To ano, ale všude, kam dohlédnu, od začátku až do minulosti, se táhne jako černá nit jedna bitva za druhou. Samé boje, války, násilí, smrt. Ale lidi žádné nevidím.”

„Nemůžeš tu vidět lidi, protože všichni teď  žijí ve spojení se Zemí. Každé lidské lpění vyvolává boj, ať vnitřní nebo vnější. Člověk se ve svém vývoji učí nelpět, nelpět na ničem. Nemnoho lidí postoupilo vysoko v duchovním vývoji a tito lidé dnes zachraňují celou planetu.”

Není mi opravdu dobře při pohledu na to, čím si lidstvo prochází po celou dobu svého vývoje. Zdá se možná, že se snad ani moc rychle nevyvíjí, protože všechny tyto temnoty žijí ještě dnes ve většině na Zemi.

„Ano, to je pravda, že většina z lidských duchů stále ještě dnes žije jako v minulosti. Přesto menšina dosahuje takového stupně duchovní zralosti, jež stačí pro záchranu celé planety Země. Pojď dál za mnou.”

Jak postupujeme dále do minulosti, dále do hloubi tunelu, vidím neustále se opakující historie, chyby, smrti, rozvraty, zkázy civilizací, a především spoutání lidských duchů lacinými lákadly. Temnota zahaluje mnohá staletí a tisíciletí, téměř celou planetu, a to mnohokrát za sebou, jako bychom se nemohli poučit z vlastních chyb. Z mého pohledu je nyní patrné, jak člověk vždy sahá raději po temnotě, než po Světle. A navíc nikoli jednotlivě, ale jako celé národy, rody či kmeny. Nejvzdálenější minulost člověka hovoří ve prospěch vyrovnanějšího poměru mezi lidmi světlými a lidmi tíhnoucími k temnotě. To je dáno skutečností, že ne všichni lidští duchové začali ve stejný čas působit ve hmotném těle na Zemi a duchovně zrát ve hmotě, a ne všichni zažili hmotné vedení ze Světla.

Netuším, jakou vzdálenost v tunelu už máme za sebou, ale jsem pobízen k rychlejšímu postupu. Pohybujeme se tunelem nějakou mně neznámou silou a velkou rychlostí.

Náhle se ocitáme na konci, minulost jako by skončila. I tunel končí a před sebou vidím tmavě modrý  Vesmír, ve kterém se nedaleko od konce tunelu, kde stojíme, vznáší mdlá, matně žlutá planeta. Je celá ve vnitřním pohybu, jako by vařila, bublala, vidím oblaky bílé páry. Celkově na mě působí plynným dojmem.  

„Vnímáš správně. Díváš se na úplně novou planetu. Je tvořena z Milosti, ze Světla.”

Poprvé vidím, že planeta se jen tak zhmotní, vytvoří z „ničeho”.

„Teď se nachází v procesu zhutňování, ochlazování. To ovšem probíhá rychle. Zanedlouho bude připravena jako nový hmotný  domov pro všechny lidské duchy, kteří pro svoje přetrvávající lpění a nízký stupeň dosažené duchovní zralosti nebudou moci dále žít na Zemi, protože neodpovídají jejím současným kvalitám.”

„Tak potom nebude nutný očistec?” ptám se.

„Očistec bude nutný tak dlouho, dokud na Zemi budou žít všichni lidé současnosti. Po smrti těla, někteří poté, co vyjdou z očistce, se už nebudou moci narodit na Zemi a narodí se na této nové planetě. Tím se Země očistí a začne budování Nebe na Zemi. Na nové planetě budou lidé žít tak dlouho, dokud budou potřebovat čas pro svůj opožděný duchovní vývoj. Až duchovně vyrostou, až opustí veškeré lpění a zamíří dobrovolně ke Světlu, mohou se tunelem vrátit na Zemi, kde se budou učit od více duchovně zralých lidských duchů.“

 

Kontakt

Pavel Šebek +420 777 647 619 psebek@centrum.cz