Zmrtvýchvstání

Už včera při duchovní práci na sobě jsem Kristovými služebníky upozorněn, že zítra budu psát článek. Každý den se brzy ráno vyhřívám ve vycházejícím slunci na posedu. V noci dostávám ovšem varování, že posed se mnou spadne a zranění, které utrpím, ohrozí fatálně celou moji rodinu. Proto dnes ráno ani k posedu nejdu a volím raději hromadu u cesty navršených klád, která mi skýtá rovněž pohodlné posezení s pohledem na naši, nad stromy na obzoru vycházející, stálici.

Po úvodní modlitbě, jež mi navozuje sebe uvědomělé spojení s Kristem, se ihned můj duchovní zrak otevírá.

Do otevřeného prostoru přede mnou se shůry snáší několik světlých postav. V první, stojící nejblíže ke mně, poznávám v jemné záři Krista. A najednou nemohu říct vůbec nic. Jsem si vědom svých nedostatků a chyb z minulosti i přítomnosti, a také vím, že On je zná lépe než já. Přestože na sobě neustále pracuji, s výsledky své práce mohu být spokojen pouze částečně, jelikož stále mám co zlepšovat, a hlavně nelze mi přestat.

Proto se cítím oprávněně trochu provinile, přesto však klidně. Vím, že tato situace nastane, a zůstávám jí zcela odevzdán.

„Podívej se na Mě,” sklání se nade mnou Kristus a čeká, až k Němu zvednu svoje oči.

Musím si dát načas. V Jeho přítomnosti vnímám všechny svoje nedostatky, chyby a z nich plynoucí úkoly velmi jasně. Přesto mi zůstává to nádherné duchovní spojení s Ním, které nabývá na hmatatelnosti navzdory mojí lidské nedokonalosti. V tomto spojení vnímám spásu a cestu.

Když se naše oči setkají, cítím z Jeho pohledu obrovskou radost. Vím, že vnímá přesně, s čím v sobě musím tvrdě pracovat a pracuji, abych tuto duši pozvedl blíže ke Světlu.

„Dostaneš Milost,” povídá do mé duše Kristus. Vděčně přemítám, kolikrát už se mi dostalo takových darů Milosti. Zmocňuje se mě podivná lehkost a oči v hlavě mého pozemského těla začínají vyrábět slzy.

Radost v Kristově tváři ovšem rychle uvolňuje atmosféru.

„Dnes se setkáváme konečně na Zemi,” vysvětluje mi a ukazuje i na Svoje věrné služebníky za ním. Nemohu si nevšimnout Lucifera, který stojí ve skupině s ostatními asi deseti světlými bytostmi. Všechny vypadají podobně, akorát některé nesou na zádech velká zlatá křídla, jejichž délka předčí délku těla.

Jako by zachytil moje pozorování, zve Kristus pokynutím pravou rukou k sobě dopředu Lucifera. Jeho krásný oddaný obličej mě udivuje.

„Lucifer je součástí věčného Božího Světla. Jeho přímé pokoušení lidí se děje z Boží vůle a končí Mým působením na Zemi před dvěma tisíci léty. Všechny události na Zemi zůstávají po Mém odchodu ze Země prosty Luciferova vlivu.“

Poté se Lucifer opět vzdaluje a na jeho místo po pravici Krista se začíná snášet mocné nadpozemské Světlo.

 „Ještě někoho bych ti chtěl dnes ukázat, kdo se Mnou také dnes na Zemi přichází,” obrací se opět ke mně Kristus a rukou mi naznačuje, abych se díval do Světla.

Dívám se, dívám, ale vidím jen obrovský oblak zářivého Světla. V jeho jasu se mi i vedle stojící Kristus jeví trošku upozaděn. Přemýšlím, co bych měl vidět, ale nic mě nenapadá. Po chvíli marného snažení mě zachraňuje Kristus radou.

„Nedívej se svojí duší, přesuň vědomí do srdce a snaž se dívat jen svým duchem.”

Okamžitě se řídím pokyny Syna Božího a téměř ihned se můj vnitřní zrak otevírá nové skutečnosti. Uprostřed světelného proudění mohu nyní vidět vznášet se malého, asi ročního, chlapce.

„To je Syn Člověka. Přicházíme nyní společně na Zemi. Nastává doba, kdy člověk už nemůže sám dále postoupit ve svém duchovním vývoji, protože by zničil život na Zemi i ve stvořeném vesmíru. Syn Člověka je Světlem, které 1. října 2019 začíná pomalu klesat z věčného Božího Světa do Stvoření. On je tím Světlem, které 15. ledna 2020 boří hranici mezi Božím Světem a Stvořením a v Němž se Oba spolu snášíme vesmírem až k Zemi.”

https://cestou-svetla8.webnode.cz/l/a1-rijen-roku-2019/

https://cestou-svetla8.webnode.cz/l/a15-leden-roku-2020-po-kristu-druhy-prichod/

„Poprvé se snáší Světlo Věčnosti do Stvoření. Poprvé dosahuje Země a s sebou přináší Boží vůli, tedy Syna Člověka. Člověk si sám svým zvoleným směrem duchovního vývoje vynucuje přítomnost Boží vůle na Zemi. Zároveň Syn Člověka představuje zaslíbenou Milost od Boha, protože nevelké množství lidských duchů, toužících po životě v Jeho vůli, stačí k Milosti a záchraně lidstva od jisté zkázy. Záchrana se ovšem může dít už jedině ve vůli Boží. Poprvé Světlo na Zemi získává podporu a pomoc z Boží vůle, nezávisí už jen na svobodné vůli člověka. Syn Člověka bude růst a sílit na Zemi, s každým dnem se jeho moc stává větší. Temnota, která dosud vládne většinou, přestává mít podporu toliko ve výhradní svobodné vůli člověka. Světlo a Boží vůle začne na Zemi nabývat stále větší moci a vše, co je v rozporu s Ním, včetně svobodné lidské vůle, bude velmi viditelné a hůře udržitelné při životě.”

Vrtá mi hlavou, proč Syna člověka nevidím jako Krista. Okamžitě se mi dostává vysvětlení od Syna Božího.

„Mě vidíš svojí duší, snadno, protože jsem součástí života tvojí duše po mnoho pozemských životů, stejně jako duší mnoha jiných lidí. Můj pozemský pobyt se nesmazatelně vepsal do každé lidské duše. Proto je snadné mě vnitřním zrakem vidět. Syn Člověka přichází na Zemi v zaslíbení až nyní, nikdy dosud nestanul v pozemském lidském těle, proto Jeho zření lidmi může být jen duchovní. Syn Člověka se stává obrazně vytouženým duchovním dítětem současných lidí, aby mohli pokračovat ve svém životě a vývoji.”

S vděčností přihlížím pomalu mizející skutečnosti našeho pozemského setkání. Dívám se do slunce a v jeho záři se vznáší nilský kříž.

„Je symbolem spojení Boží lásky a Boží vůle na Zemi,” zní ke mně už z dálky hlas Syna Božího.